Večerní úvaha o životě




Karolína Krajčová










,,Co je život? Přelud, klam.

Co je život? Potřeštění,

Smyšlenka, stín, to, co není.“

























Sedím na prahu a pozorujíc hvězdy, jako bych mezi nimi hledala sebe.


Tak sama, a přesto mám před sebou celé nebe i celý vesmír. Každý ho už skoro měl, však všem nám unikl. Je to jak s láskou, kdo ji nejvíc hledá, kdo ji jak slepec pronásleduje, tomu uhýbá a ten ji nenalézá.


Kdosi říkal, že život je tak křehký, je to ptáče vesmíru. Neb existuje krásné přirovnání o vzniku života na počátku vesmíru – Kdyby Říp byl z písku a jen jediné zrnko je vzalo, život by nevznikl. Písek je roven energii při vzniku vesmíru.

A dnes si ani neuvědomíte, jak vzácný váš život je a jaká síla vám tu umožnila být.


Jednou vysvlékneme roky z jejich šatů a mládí si odvedou naše děti. Na jejich prvních krůčcích my první získáme vrásky. Na jejich první cestě do školy my prvně budeme mít rodičovský strach ze života. První to bude pro ně zkouška a my ten těžký a nebezpečný krok budeme chtít co nejvíce oddálit, však čas se nás na nic nezeptá. A tak jim stiskneme ruku a darujeme jim odvahu vejít do života.


Sedím na prahu a zavěšené hvězdy s měsícem z bílé sádry mi kladou otázky beze slov: ,,Proč tu vůbec jsi? A život měl vymřít, ale přežil. Najde si cestu.

A vznikl náhodou, nebo vyšší síla vedla k jeho vzniku?


A včera jsem se dívala z okna po první prodloužené. Vyzval jsi mě k tanci a rok lásky a rok nenávisti nám shořel v krocích. Smazali jsme staré křivdy a upřímně se smáli. Snad poprvé…

…tak lehce se nám tančilo.

A dnes mi hvězdy svlékly více než patnáct let a měsíc je sledoval přísným zrakem. A lásce já budu unikat, jen ať si na mě počká za rohem a s přesilou.


Důležité je se učit, neboť škola je základ života. A to je přeci to oč tu běží, alespoň částečně.


Hvězdy se třpytí a tak malá je lidská ruka chtíc je pochytat. A naivně si myslí, že to jednou zvládne. Příroda mě obklopuje, mám vyslechnout prosby stromů, příběhy květin a šumění obilí. Život je vším, co se k tobě ohlédne s tichou prosbou a co nám žije v myšlenkách, co nám dýchá v plicích a koluje v krvi.

Začíná mi být zima, tak choulostiví jsme. A je nás milióny a ještě mnohem víc.

Jestli věříte, že to byla náhoda, já ne. Já jednou viděla v mracích anděla, slyšela šumět řeku nářky, já tiskla k hrudi hvězd třpyt a bosa utíkala létem. Hudbu tajemnou vítr hrál o můj sluch, podzim maloval tváře víl do purpurového nachu. Sedla jsem si pod růži a psala o květech, co nedají se utrhnout a o trnech, co budí zkázu…

…psala jsem o punčoše života, kterou kdosi každý den plete a jinde páře, že má pak mnoho děr. Psala jsem pod šedým nebem i pod Sluncem, nejjasnější hvězdou.

Jak těžké je žít, když děláme tolik chyb. Když pod vlivy okamžiků neuváženě jednáme a pak pykajíc přijímáme vinu. A trnovou na hlavě korunu, alespoň na chvíli máme. Tu, jenž jsme si půjčili, abychom odčinili hřích.

A tak jako v tanci nám zmizela zášť v krocích, zmizí i hřích, jenom když dojde odpuštění.

Sedím pod velkým vesmírem a sleduji ho drobnýma očima. Ptám se, proč zrak je klamán a proč tma se nedá prohlédnout do své podstaty. A v odpověď mi vítr zcuchá vlasy v tvář.

Tak hebká je noc, jako bříška prstů hladíc kočičí srst. Tak dlouhá je noc, jak je jen životu jejímu přáno než úsvit ji zavraždí krvavě. Však je to jejich úděl, jejich hřích i trnová koruna.

Zachvěl se strom a listí spadlo. Červené jako krev matky země. Jako zrození i zánik. A v žilkách mu zběsile tepá a pění jeho krev. Jako poslední službu zemi prokazujíc ji vítá a zkrášlí. To strom vysvlékl svá léta, aby mohl žít dál. To purpurově zbarvil zem svou krví a nahota jeho přečká i krutou zimu.

I růže listy ztratila a vítr je rozfoukal po kraji. Než pojme nové, trny jsou jí ochranou. A okvětní lístky u mých nohou se třepotají, jsouc malé a lehké jako peří nás ptáčat matky země.

A nevěřím, že náhoda tohle svedla, že náhoda chce, abych dnes pod měsícem hladila srst noci slovy, abych se tulila ke hvězdám a pila svitu měsíce. Abych za vrnění tmy, noční šelmy, měla klidný spánek. Abych sledovala Jitřenku s trnovou korunou a bledou tváří. Jež z myšlenek nese si svůj kříž, však brzy upustí kříž i trnovou korunu a krev rudá zmizí v novém dni.

Pak usměje se nebe a sluneční kotouč ho protne. Pak mraky si budou hrát a nikdo už nepomyslí na nedávnou vraždu, která už došla odpuštění. A já nevěřím, že náhoda by tohle svedla.

Za večera se dívám na hvězdy a stále větší mě jímá zima. A pohlcuje zem i vzduch je jí nasycen. Olejem vonným jsou namazána bolavá života záda. A masíruje je touha, touha po bytí.

Já kol sebe tiše vinu šálu slov, co hřeje zevnitř, zatímco mrznou mi bosé nohy. Oči už klopíc únavou, myšlenky vyčerpané psaním, hlavu opírajíc o ruku na větru plachtím.

Ne jako labuť, na to jsou dva potřeba, když letí jeden pro druhého, jeden za druhého a bez něj nežije a nelétá.

Ne jako straka, neboť noci nekradu a nevyvolávám třpytný den.

Ne jako anděl, neb perutě bílé on pozvedá a bez hříchu očištěné má tělo a nad námi má stráž.

Ale jako Ikarus. Na vlastních křídlech slepených voskem slz a smíchu. S rizikem pádu, ale přesto letím. Jako zběsile tepající listy stromů mávám křídly a prorážím tmu.

Bloudím do jiného světa. Abych mohla za Jitřenky počítat paprsky a přivolávat krásný sen, abych se vzbudila s touhou po bytí, s touhou do nového dne. Abych chytala nepolapitelné světlo a myslela na včerejší hvězdy. Myslela bych na to, kolik let mi vlékly, však málo jich je proti vesmíru a vždy bude. Celým životem budu jeho drobné ptáče, co jeho tajů všech nikdy nepozná. Taková byla včerejší noc, však žít minulostí je klam. Krásné jsou sic některé vzpomínky, však nikdy z beder nesejmeme staré viny. Do budoucnosti pohlížet, též nezdá se mi rozumné, neb uniká nám podstata přítomnosti. A snažit se dělat tu přítomnost ku obrazu svému je naším údělem.

Zkuste namazat křídla voskem touhy, uvolnit sevření reality. A tak těm ptáčatům matky země, nedorostlým andělům, bláznům, co nikdy se nedrží dlouho při zemi, sundejte okovy a zkuste se zamyslet nad vlastním života údělem. Na bíle navoskovaných perutích slunečního či měsíčního svitu učiňte jeden okamžik nesmrtelným.